Můj démon 
a ostatní
životní
úvahy

Můj démon

Na počátku životní dráhy je výchozí pozice pro všechny stejná. Pokud budeme život brát jako pouť, existují jen dvě cílové stanice. Nebe a peklo. Mnoho lidí v to pevně věří. Pokud nevěříte, pojďme společně, na chvíli, tu víru předstírat. 

Pomineme hmotné statky, pomineme katastrofy, které nás určitě potkají. Nebudeme se soustředit na rodinu a přátele, ať jedno, či druhé máme, nebo nemáme. Jediné, co nás v tuto chvíli bude zajímat, je já. Mé vnitřní já. Moje duše, moje pocity. Mé touhy. Můj směr a má cesta, kterou bude kráčet má duše. A můj cíl. Místo, kam dorazí moje duše. Modlíme se. Ať je to nebe, ať je to nebe, nebe. Nebe.

Do pekla se dobrovolně nikdo nehrne a kdo tvrdí opak, není upřímný ani sám k sobě. Ale pokud je snahou snad každého, zaklepat na nebeskou bránu, kde bere peklo své zákazníky? Kdo může být tak naivní, hloupý, zabedněný, že nerozezná jedinou důležitou volbu svého života? Dát se vzhůru, nebo dolu. 

Jenomže takhle jednoduché to není. Cestou životem se instinktivně všichni tlačí vzhůru. A proto peklo v nekonečném sledu posílá mezi nás armády svých obchodních zástupců. Protřelých mistrů a mistryň, kteří dokáží peklo zabalit do krásného balení, naservírovat jej slabým, omámit je a svést schodištěm klesajícím. 

Tyto pekelné obchodní zástupce nazývejme démony. Mají mnoho podob a forem. Zdatným obchodním zástupcem je alkohol, neméně se činí obchodní zástupkyně cigareta. Tito dva umně využívají svého statutu. Nejsou postaveni mimo zákon. Další pekelní zástupci, kterými jsou drogy různého ražení jako pervitin, kokain, atd., tak ti svou nezákonnost dohánějí zvýšenou agresivitou, kterou se zmocňují svých klientů. Bývá častým jevem, kdy  debatující dvojice, tvořená svátečním kuřákem doutníků a mírným alkoholikem, poklidně klesá točitým schodištěm pekelným a tu je téměř smetena uživatelem heroinu, který pádí dolů kvapíkem a bere schody po třech.

Mým osudným démonem byl alkohol. Při prvním kontaktu oslovil mou duši v přestrojení za svůdnou a přenádhernou krasavici. Oblečena v rudé přiléhavé šaty, perfektně padnoucí na dokonalou figuru. Podala mi svou ručku a vyzvala mne k tanci. Neodolal jsem a bez váhání přijal. Uchopil jsem v jemnou rukavičku oblečenou paži, a již jsme kráčeli na taneční parket. 

Má společnice byla nejenom nádherná, ale i neunavitelná. Tančili jsme spolu několik let a nic se nezměnilo. Její krása, můj ostrovtip. Zeptal jsem se na její jméno. Nemohl jsem krasavici říkat démon. Zašeptala mi do ucha: "Jmenuji se Mary a teď to rozjedeme, rozproudíme krev, Tvou krev!” Všiml jsem si úžasné věci. Zatímco levačkou jsem vedl dámu parketem, pravá ruka, volně obepínající její levý bok, po celá léta svírala sklenku vína. Vyprahlý žízní vyprázdnil jsem sklenici naráz a tančil dál. Několik let. Pokaždé, když jsem chtěl sklenici odložit, byla opět plná. Nekonečná. 

Pohlédl jsem na svou partnerku a vidím změny. Tmavé oči získaly více ohnivý tón. Na její dosud alabastrové, bezchybné kůži se objevily vady, drobné jizvy, chloupky a mírně zavánějící pot. Chtěl jsem toto nepříjemné zjištění utlumit. Zvedám pravou ruku k ústům a vidím, že nedržím v ruce sklenku vína, ale celou láhev. Tanečnice luskla prsty, pevně mne objala, napila se se mnou a muzika hrála. Rychleji a rychleji. 

Rozhlížím se kolem sebe a hledám ostatní taneční páry. Nikde nejsou. Tančíme po schodišti. Směrem dolu. Hlídám kroky. Jde to najednou ztuha. Vzhlédnu ke své taneční partnerce a zmocňuje se mne panika. Kam se poděla? Nikde není. Tančím s nestvůrou, zubí se na mě žlutými tesáky, ošlehaná zjizvená kůže pokrytá smrdutým vypelichaným kožichem. Nestvůra odhalila svou pravou tvář. Má levá ruka dávno nevede taneční krok. Drápy pařátů jsou hluboko zaťaty do mé kůže. Není slyšet hudba. Nestvůra si píská. A já tančím, jak ona píská. Zdá se mi to nekonečné. A přece! 

Schodiště končí. Všude je tma, vidím jen obrysy. Nikde nic, jen pevná železná vrata. Nestvůra uvolní své sevření. Krvácím z každého místa, kde se mě dotýkala. Upírám svůj pohled do jejích krvelačných očí. Vysmívá se mi a já pohrdám sám sebou. Má mě ve své moci. Není to nestvůra. Je to démon. Je si vědom své nadvlády, očekávám konec. Smrt bolestivou. Vysvobození. To ale to nepřichází. Hledíme na sebe tváří v tvář, dlouho, předlouho, nekonečně dlouho. Oči upřené do mých, otáčí trupem a vztahuje své pařáty tam, kde je mohutné klepadlo uprostřed železných vrat. Démon buší na vrata a ty se otevírají. Vidím oheň. Démon svěsí ruce. Stále hledí na mne. Nevím, co si počít. Čekám, že mě popadne a prohodí skrz vrata do sžíravého plamene. Ale démon váhá, vyčkává. Jako bych ten poslední krok do žáru ohně pekelného měl udělat sám. Z posledních sil napínám všechny smysly. Něco zaslechnu.

Nesourodý soubor cizích a přece tak známých hlasů najednou povídá: "Tudy." Rozhlédnu se, pak opět a zas. Uvidím slabé světlo. Jdu za ním, nesměle, v obavách. Za chvíli stojím před dalším schodištěm, vede směrem vzhůru, odkud mě hlasy nabádají: "Tudy." Vkročím na první schod. Podklouznu, padám. Vidím, že jsem bosý. Zvednu se a ohlédnu. Démon stále stojí u vrat. Otáčím se k němu zády a začínám stoupat. Ale v mé cestě sedí čert. V pazourách třímá mokré mýdlo a mydlí mé schody, abych pochybil ve svém pohybu. Jde to špatně, ale stoupám. Po úmorné píli jsem zdolal první část schodiště. Usínám na podestě, k smrti unaven. Když se probudím, pohlédnu vzhůru. Chci vyrazit. Pozvedám pravou nohu, jsem obezřetný, namydleno je dokonale. Cítím, že za mnou někdo stojí. Ohlédnu se. Stojí tam přenádherná krasavice v rudých přiléhavých šatech, kůže jako alabastr. Je ještě krásnější, svůdnější a smyslnější. Jsem si jist, že zešílím, pokud nebude mou. A ona vyzývá:  "Zatančíme si?”